Supravodiče 2. typu

Mezi supravodiče 2. typu patří sloučeniny kovů a slitiny. Patří sem např. dnes nejnadějnější supravodiče, které mají strukturu perovskitu. Mají vyšší Tc než supravodiče 1. typu, ale mechanismus jejich supravodivosti zatím není plně objasněn. Předpokládá se, že souvisí s planárními vrstvami v krystalové struktuře. Ale některé výzkumy ukazují, že se zde mohou projevit díry po chybějících atomech kyslíku.

První supravodič 2. typu, slitinu olova a bismutu, připravili roku 1930 W. de Haas a J. Voogd. Že se jedná o supravodič bylo zjištěno až po objevení Meissnerova efektu. Tato nová skupina supravodičů byla popsána L. V. Shubnikovem v Kharkov Institute of Science and Technology na Ukrajině v roce 1936, kdy objevil dvě odlišná kritická magnetická pole (Hc1 a Hc2) v PbTl2. První oxidický supravodič byl připraven roku 1973, jednalo se o Ba(Pb,Bi)O3 s Tc = 13 K.

Supravodiče 2. typu – označované jako tvrdé supravodiče – se od 1. typu odlišují tím, že přechod z normálního do supravodivého stavu probíhá přes tzv. přechodový stav. Také je u nich možné pronikání externího magnetického pole povrchem. To zapříčinilo vznik nových pojmů jako supravodivé struny (linky) a toky vírů mřížkou.


Tab. 1 Příklady supravodičů 2. typu
Vzorec Kritická teplota [K] Literatura
C60Cs2Rb 33 1
Nb3Al 18 2
Nb3Ge 23,2 3
Nb3Sn 18,3 4
NbTi 10 2

Literatura

  1. Superconductivity at 33 K in CsxRbyC60
  2. Superconductivity – Review of Modern Physics
  3. Preparation of Nb3Ge films by chemical transport reaction and their critical properties
  4. Superconductivity of Nb3Sn

Další kapitoly

Leave a Reply