Supravodiče 2. typu

Mezi supravodiče 2. typu patří sloučeniny kovů a slitiny. Patří sem např. dnes nejnadějnější supravodiče, které mají strukturu perovskitu. Mají vyšší Tc než supravodiče 1. typu, ale mechanismus jejich supravodivosti zatím není plně objasněn. Předpokládá se, že souvisí s planárními vrstvami v krystalové struktuře. Ale některé výzkumy ukazují, že se zde mohou projevit díry po chybějících atomech kyslíku.

První supravodič 2. typu, slitinu olova a bismutu, připravili roku 1930 W. de Haas a J. Voogd. Že se jedná o supravodič bylo zjištěno až po objevení Meissnerova efektu. Tato nová skupina supravodičů byla popsána L. V. Shubnikovem v Kharkov Institute of Science and Technology na Ukrajině v roce 1936, kdy objevil dvě odlišná kritická magnetická pole (Hc1 a Hc2) v PbTl2. První oxidický supravodič byl připraven roku 1973, jednalo se o Ba(Pb,Bi)O3 s Tc = 13 K.

Supravodiče 2. typu – označované jako tvrdé supravodiče – se od 1. typu odlišují tím, že přechod z normálního do supravodivého stavu probíhá přes tzv. přechodový stav. Také je u nich možné pronikání externího magnetického pole povrchem. To zapříčinilo vznik nových pojmů jako supravodivé struny (linky) a toky vírů mřížkou.


Tab. 1 Příklady supravodičů 2. typu
Vzorec Kritická teplota [K] Literatura
C60Cs2Rb 33 1
Nb3Al 18 2
Nb3Ge 23,2 3
Nb3Sn 18,3 4
NbTi 10 2

Literatura

  1. Superconductivity at 33 K in CsxRbyC60
  2. Superconductivity – Review of Modern Physics
  3. Preparation of Nb3Ge films by chemical transport reaction and their critical properties
  4. Superconductivity of Nb3Sn

Další kapitoly

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.