Merkurimetrie

Vydáno: 28. 09. 2022; Poslední aktualizace: 28. 09. 2022; Autor: Zdeněk Moravec

Merkurimetrické titrace využívají jako odměrné činidlo roztok dusičnanu rtuťnatého. Používají se hlavně ke stanovení halogenidů, jde o levnější alternativu k argentometrii. Nevýhodou je samozřejmě práce s toxickými sloučeninami rtuti.

Merkurimetrie patří mezi komplexometrické titrace, tyto jsou založeny na tvorbě nedisociovaných, rozpustných komplexů.

Příprava odměrného roztoku

Navážku dusičnanu rtuťnatého, Hg(NO3)2, rozpustíme v odměrné baňce, po kapkách přidáváme koncentrovanou kyselinu dusičnou, až do vyčeření roztoku a poté doplníme baňku vodou po rysku.

Přesnou koncentraci stanovíme titrací roztoku NaCl na indikátor difenylkarbazid.

Indikátor

Jako indikátor se nejčastěji využívá difenylkarbazid, buď samotný nebo ve směsi s difenylkarazidem nebo thiokyanatanem železitým, Fe(SCN)3. Titrujeme do vzniku fialově-modrého zabarvení rtuťnatého chelátu.

Difenylkarbazon. Zdroj: Yikrazuul/Commons

Druhým možným indikátorem je nitroprussid sodný, Na2[Fe(CN)5NO], jde o stanovení dle Votočka. Využívá se hlavně při titracích Cl a CN.

Nitroprussid sodný. Zdroj: Benjah-bmm27/Commons

Stanovení

Při stanovení chloridů probíhá reakce, kterou můžeme popsat takto:

4 NaCl + Hg(NO3)2 → Na2[HgCl4] + 2 NaNO3

Dochází ovšem k následnému rozpadu komplexů:

HgCl42- → HgCl3 → HgCl2 → HgCl+

Poměr Cl:Hg je tedy 1:1.

Odkazy

  1. Merkurimetrie
  2. Analytické využití merkurimetrie

Další kapitoly