
Obr. 1: Značka Hallova senzoru
Hallův jev

Obr. 2: Edwin Herbert Hall.
Zdroj: commons.wikimedia.org
Tento jev poprvé pozoroval a popsal americký fyzik Edwin Herbert Hall v roce 1879. V malé míře jej pozorujeme u kovů, podstatně významější je ale u polovodivých materiálů, které mají vysokou koncentraci vodivostních elektronů.
Vložíme-li vodivou destičku tloušťky d, kterou protéká řídící elektrický proud I, do magnetického pole s magnetickou indukcí By, kolmou na směr proudu, pak ve třetím směru, kolmém na směr proudu a zároveň na směr magnetického pole změříme potenciálový rozdíl UH. Následkem Hallova jevu vzniká Hallovo napětí:
$$U_H = R_H\frac{I B_y}{d}$$
Konstanta úměrnosti RH se označuje jako Hallova konstanta, její jednotka je m3A-1s-1.
Využití Hallových sond
Asi nejběžnější aplikací je snímání polohy nebo kontrola přítomnosti magnetických objektů. Dále se využívá pro bezkontaktní měření proudu v transformátorech.
Konstrukce
Pro konstrukce Hallových sensorů potřebujeme materiály s vysoce pohyblivými elektrony, tomuto kritériu vyhovují zejména:
- Galium arsenid (GaAs)
- Indium arsenid (InAs)
- Fosfid inditý (InP)
- Antimonid inditý (InSb)
- Grafen