Helium bylo poprvé zkapalněno H. K. Onnesem v roce 1908. Jeho teplota varu je 4,2 K za atmosférického tlaku. Díky jeho velmi malé hmotnosti a velmi slabým meziatomovým interakcím je pro získání pevného helia nutný tlak alespoň 25 atmosfér.
Když ochladíme helium na 2,172 K dojde k fázovému přechodu, který se nazývá přechod λ, díky tvaru křivek. V roce 1927 Keesom a Wolfke poprvé použili označení He I a He II pro kapalné fáze nad a pod Tλ. V roce 1938 popisují Allen a Meissner nezávisle na nich i Kapitza, že He II protéká trubicemi o průměru 4 – 10 cm bez měřitelného odporu a poprvé se objevuje pojem supratekutost. Naproti tomu, experiment s rotujícími disky prokázal existenci viskozity, s hodnotou viskozitního koeficientu velmi blízkou plynnému heliu. To vedlo Tisza a Landaua k formulaci teorie dvou kapalných fází kapalného helia.