Dioda, označovaná i jako Shockleyho dioda, se skládá ze čtyř oblastí vodivosti typu P1; N1; P2; N2, mezi nimiž jsou tři přechody X1; X2; X3; přičemž pouze krajní oblasti mají přívody. Připojíme-li k diodě vnější napětí polarizované tak, aby oblast P1 byla kladná a oblast N2 záporná, jsou přechody X1 a X3 pólovány propustně a přechod X2 závěrně. Při zvyšujícím se napětí dojde na této uzavřené diodě v určitém okamžiku ke vzniku lavinovitého nárustu počtu nosičů a voltampérová charakteristika by se pro samostatný přechod PN ohnula podobně jako u Zenerovy diody. Dva propustně pólované přechody PN však svým injekčním účinkem způsobí, že se na voltampérové charakteristice objeví oblast záporného odporu. Při vzrůstajícím proudu prudce poklesne napětí na diodě až k hodnotě 0,5 – 2 V. Toto napětí se pak s měnícím se proudem mění jen velmi nepatrně. Aby se dosáhlo výchozího stavu, v němž dioda nevede, musí se zmenšit proud pod určitou hodnotu. Vodivého stavu lze dosáhnout lze pak opět dosáhnout přechodem přes určité, poměrně vysoké, zápalné napětí, což omezuje použití této diody v praxi.
Dnes už se tyto diody nevyrábí.
Literatura
- Uhlíř J., Slípka J.: Polovodičové impulsové a spínací obvody, Praha, SNTL 1972