Saze jsou téměř všudypřítomné. Vznikají při spalování paliv a mohou být poměrně nebezpečné pro (nejen) lidi, kteří je dýchají. Na druhou stranu je ale možné je použít k výrobě paliv.
Antropocén – poměrně nový pojem, označuje geologické období, kdy lidstvo ovlivňuje stav Země, jejího povrchu, hydrosféry i atmosféry. Počátek antropocénu je shodný s první průmyslovou revolucí, tzn. jde o druhou polovinu 18. století.
Fischerova–Tropschova syntéza – katalyzovaná reakce oxidu uhelnatého nebo methanu s vodíkem za vzniku kapalných uhlovodíků. Katalyzátory jsou zpravidla založené na železe, kobaltu, niklu nebo rutheniu.
Saze – zbytek po spalování uhlíkatých paliv při nedostatku kyslíku, zpravidla jsou tvořeny amorfním uhlíkem.
Vodní plyn – vzniká zplyňováním koksu nebo černého uhlí. Průchodem vodní páry přes rozžhavený koks dochází ke vzniku vodíku a oxidu uhelnatého. Oba plyny jsou velmi důležité (nejen) pro chemický průmysl.
Pokud přes rozžhavené saze vedeme vodní páru, získáme tzv. vodní plyn, směs vodíku a oxidu uhelnatého. Podobně je možné redukovat oxid uhličitý na uhelnatý.
C + H2O → CO + H2
C + CO2 → 2 CO
Tento postup se využívá hojně, např. při Fischerově–Tropschově syntéze uhlovodíků. Není ale zrovna moc ekologicky přívětivý. Nová práce, publikovaná v časopise Angewandte Chemie International Edition, teoreticky popisuje odlišné cesty získávání paliv ze sazí, resp. transformaci sazí na využitelné sloučeniny.
Vědci z Max Planck Institute for Chemistry (MPIC) teoreticky prostudovali reakce sazí s výfukovými plyny (NO2 a O2) při teplotách 270-450 °C, tzn. za podmínek, které panují ve výfuku dieslových automobilů. Tyto plyny reagují ze sazemi za vzniku nových, reaktivních sloučenin.

V prvním kroku dochází k sorpci plynů na povrch sazí, které jsou postupně oxidovány. Nejprve za vzniku reaktivního povrchového komplexu značeného jako CO*, což je částečně oxidovaný uhlík na povrchu sazí. Tento reaktivní komplex může redukovat NO2 za vzniku CO2 a NO nebo se uvolnit jako oxid uhelnatý (CO).

Postupně dochází k vyhořívání reaktivních míst na povrchu sazí a povrch se zaplňuje méně reaktivními částicemi. To vede ke zpomalování reakce, ale postupně dochází ke zvyšování aktivního povrchu a tím se rychlost reakce opět zvyšuje.
Ulrich Pöschl, spoluautor a ředitel Ústavu Maxe Plancka pro chemii, k tomu uvedl: „Náš výzkum nejenže zlepšuje pochopení základních procesů na uhlíkových nanopovrších. Otevírá také nové cesty pro technologické inovace v oblasti životního prostředí a energetiky, například prostřednictvím pokroku v technologiích zachycování uhlíku a optimalizace výrobních podmínek při vývoji syntetických paliv. Výsledky desítek let základního vědeckého výzkumu tak přispívají také k udržitelnému rozvoji technologií a společnosti v antropocénu.“