V současné době se mnoho zemí snaží dosáhnout uhlíkové neutrality, bohužel ne všechny způsoby jsou v konečném důsledku prospěšné pro naši planetu. Jednou z možností, jak snížit množství oxidu uhličitého v atmosféře, je jeho vychytávání a ukládání na mořské dno ve formě hydrátů.
Hydráty, resp. klathráty, jsou krystalické látky vzniklé krystalizací vody (příp. i jiných, organických sloučenin) s vhodným plynem za vysokého tlaku, např. H2, N2, Ar, Kr nebo CO2. Může jít i o větší molekuly, např. freony nebo uhlovodíky. Krystalický led vytváří klec, v níž je zachycena molekula plynu, na obrázku dole je struktura klathrátu neonu a vody.
Velmi rozšířené jsou přírodní klathráty methanu, předpokládá se, že na mořském dně je uloženo asi 6.4×1012 tun methanu ve formě klathrátu. Proto se přímo nabízí ukládat nechtěný oxid uhličitý do ledu, který bude dlouhodobě (možná i trvale) uložen na mořském dně.
Ukládání oxidu uhličitého do klathrátů
Systémů na vychytávání CO2 existuje několik, ale je nutné najít řešení na klasickou otázku Kam s ním. Problémem při vytváření klathrátů je čas, krystalizace je poměrně pomalý proces. Z toho důvodu byly hledány vhodné cesty, jak tento krok urychlit a jako nejoptimálnější se v současnosti jeví využití hořčíku, příp. jeho slitiny (AZ31 – slitina obsahuje 96 % Mg; 3 % Al a 1 % Zn). V přítomnosti hořčíku vznikal klathrát vody a oxidu uhličitého, za tlaku 3,28 MPa (475 psi) a teploty 1 °C) asi 3000× rychleji. Hořčík zřejmě urychluje fázi nukleace, čili vzniku krystalických jader.
Metoda byla vyzkoušena ve více než 80 experimentech a zdá se jako velmi slibná. Do budoucna by se mohlo jednat o jedno z řešení na snížení koncentrace CO2 a dalších skleníkových plynů v atmosféře.