Jako nositelná elektronika (Wearable Electronics) se označují zařízení, která jsou uzpůsobená pro nošení na těle člověka nebo v jeho oblečení. Jednou z velkých konstrukčních obtíží je napájení pro tyto zařízení, do budoucna se počítá např. s různými typy triboelektrických generátorů, ale ty zatím nejsou k dispozici, alespoň ne v rozumné cenové hladině.
Zajímavou možností je využití superkondenzátorů, tyto součástky je možné nabíjet výrazně rychleji než chemické akumulátory a nejsou tak náchylné na degradaci. Aby je bylo možné využít u tohoto typu elektroniky, je nutné aby byly dostatečně lehké a flexibilní. Toho je možné dosáhnout pomocí MXenů.[1,2] To jsou dvourozměrné materiály, nejčastěji karbidy, nitridy nebo karbonitridy.[3] Jejich obecný vzorec je Mn+1XnTx, kde n je 1-4, M je přechodný kov, X je uhlík nebo dusík a Tx je koncová skupina na povrchu (O, OH nebo F).
Na rozdíl od jiných materiálů, mají MXeny výhodu v tom, že je lze dispergovat ve vodě a impregnovat jimi textil. Vlastní superkondenzátor je pak vyroben z měděných elektrod, mezi nimiž jsou vrstvy textilu impregnovaného MXenem, čistéh textilu a vhodného elektrolytu.
Prekurzorem pro přípravu MXenu byla vrstevnatá sloučenina označovaná jako MAX, jdem o vrstvy MXenu propojené ionty hliníku. Ta byla připravena mechanochemicky, mletím směsi práškového karbidu titanu (TiC), titanu a hliníku. Hliník byl poté odleptán působením kyseliny chlorovodíkové a poté fluorovodíkové.
Elektrolyt byl vyroben zahříváním směsi LiCl, vody a polyvinylalkoholu.
Takto vyrobený superkondenzátor zvládl napájet Arduino Pro Mini 3,3V, které každých 30 sekund odesílal teplotu, po dobu 96 minut. Tuto kapacitu si udržel po dobu 20 dní.
V současnosti je napájení nositelných zařízení realizován hlavně lithiovými akumulátory, jejich vlastnosti ale nejsou pro tyto účely úplně ideální. Textilní superkondenzátory by mohly být cestou, jak tyto zařízení zdokonalit.